O některých hororových antologiích poosmé: stará dobrá hororová práce

Tak trochu ve stínu dvou slavných předlistopadových antologií hororu Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol zůstává povídkový soubor Půlnoční povídky, který k vydání v roce 1989 připravily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková. Svým způsobem oprávněně, přesto je podle mého názoru dobré se s ním seznámit. Je totiž poměrně obsáhlý, a přestože není nijak koncepčně výrazný, obsahuje pár skutečných stavebních kamenů hororové povídky.
Budu se nejspíš opakovat, ale s vydáváním antologií hororu, a to nejen tím předlistopadovým a nejen tím naším, je tak trochu potíž. Antologie je svým způsobem úžasný "nástroj", v jehož moci je interpretačně představit dílo jednotlivce nebo skupiny autorů. A i když i poměrně náhodně uspořádáné uskupení literárních děl může obsahovat pravé poklady (příkladem budiž právě Půlnoční povídky), osobně preferuji existenci určité koncepce v pozadí takovýchto výborů. Vzato poctivě, síla Korbařova výboru byla především v pečlivém výběru a aktuálnosti nastřádaného materiálu, Zábranův projekt si s Korbařovým nezadal v pečlivosti výběru, navíc místy překračoval podvědomě běžně akceptované hranice hororu a ukazoval i jistý vývoj na časové ose. Z hlediska interpretačního a vědeckého je nejspíš dosud nepřekonaným dílem Adamovičův Hlas krve, na další podobně ambiciózní projekt si nejspíš ještě dlouho počkáme. Jako rozumný se však jeví i obyčejný model vydávání bestofek pro daný rok, případně danou epochu. Potřeba českého S. T. Joshiho je však neodiskutovatelná.
Půlnoční povídky jsou další z antologií, které pátrájí v bezesporu inspirativních dobách minulých a jejichž těžiště se nachází v 19. století. Zároveň, podobně jako mnoho jiných výborů, vybírají ze jmen povětšinou slavných a nepřekvapivých (čest výjimkám), u nás již mnohokrát představených. A že mají být především čtením na ukrácení noční chvíle, chválabohu alespoň nijak nezastírají. Seznámíme se tak s dalšími kusy z per Poea, Turgeněva, Gogola, Hoffmanna, Maupassanta, Puškina nebo Stevensona, což sice ani v roce 1989 jistě neuškodí, ale přeci jen v té době už bylo třeba kreslit mapy i jiných, neprobádaných oblastí. Jejich posledními kartografy byli totiž právě Korbař se Zábranou. Jako materiál pro hledání různých podob děsu však Půlnoční povídky poslouží velmi dobře. Zdá se, že to byl koneckonců možná ten hlavní "klíč" při výběru jednotlivých kusů!
K nespornému kladu antologie Půlnoční povídky patří to, co její editoři zmiňují na záložce: kromě toho, že míchali autory primárně hororové (Poe, James, Le Fanu, Blackwood) s těmi nehororovými (viz výše) - což je ale častý "mustr" takovýchto nakladatelských počinů - je jistě záslušné, že některé ze zařazených kusů vyšly v Půlnočních povídkách česky poprvé (zatím se mi nepodařilo identifikovat je všechny). I jen čistě informativní rozměr mnohých antologií je totiž nezbytným předpokladem pro seznamování českých čtenářů s kontextem hororové povídky (třebaže 19. století patří k těm oblastem prozkoumanějším). A Půlnoční povídky seznamují opravdu důkladně. Publikace o čtyřista šedesáti stranách obsahuje dvacet tři povětšinou velmi vydařených strašidelných příběhů z české, ruské, americké, francouzské, čínské, britské, irské, německé a švédské literatury. Tu českou zastupuje poměrně nepřekvapivě Jakub Arbes se svým až halucinačním příběhem (zajímavá atmosféra), odkazujícím k jeho tvorbě romanetové, a nepříliš hororový Nebožtík rytmistr Ignáta Hermanna. Důkazem, že i strašidelnost může být kulturně podmíněná, je Liščí svatba Pchu Sung-Linga (jeho povídku lze nalezt i ve Fantastických povídkách). Myslím, že v Číně musí mít liška nepříliš dobrou pověst, pokud chceme věřit, že je třeba se u čtení Liščí svatby bát... Poměrně dost příběhů se pohybuje na hranici humorných variací s hororovými prvky. Mezi takové patří Gogolova Májová noc aneb Utonulá (ovšem s famózní Gogolovou imaginací, prostoupená folklórními prvky ukotvujícími horor v lidových pohádkách, jako to předvedl např. i ve Viji), Puškinův Majitel pohřebního ústavu, Irwingův Ženichův duch (pod názvem Příšerný ženich také v antologii Stráž u mrtvého aj.), Turgeněvův Pes či Dickensovo Vyprávění o tom, jak skřeti unesli hrobníka. Jiné texty zase směřují spíše k detektivnímu thrilleru (Collins) nebo dobrodružnému vyprávění (Crawford, třebaže závěr jeho jinak spíše průměrného příběhu je přímo hororově strhující!). Stevensonův Skřítek v lahvi končí až nehororově šťastně, Bierceův Případ na mostě přes Soví řeku patří ke slavným povídkám a spíše než typickým hororem je krutou sondou do zmučené štvané duše. Ukotvením v pověstech a lidovém vyprávění řadí po bok Májové nociDovreskou čarodějnici Selmy Lagerlöfové, přestože její poetika i základní poloha jsou jiné. Jeden z klasiků hororové tvorby Guy de Mauppasant svou povídkou Zjevení nezklamal (byť jsem Maupassantovým hororům nikdy moc neholdoval), velice zajímavá byla i Venuše Illská Prospera Mérimée a pro mě trochu nevyzpytatelný E. T. A. Hoffmann svým Pískařem (obsah jeho povídek je vždy jakoby zahalen oparem šílenství, z něhož vystupuje ta ze znepokojivějších tváří děsu).
Kromě zmíněných více či méně zajímavých strašidelných příběhů však obsahuje antologie i několik opravdu silných hororů. Strašidelný ostrov Algernona Blackwooda sice možná není jeho nejlepší prózou, ale pečlivě budované napětí a závěrečná scéna jsou příkladem koncentrované hrůzy. Podobně je tomu i s Varováním zvědavcům Montague Rhodes Jamese, které označila autorka doslovu Magda Hájková jako "pouhou historku pro ukrácení volné chvíle" snad jen nedopatřením... Málokdo mě dokáže vyděsit tak jako M. R. James! Poeův Zánik domu Usherů a Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu představují absolutní a základní klasiku, poněkud se vymykající zbytku souboru. Možná nejhvězdnějšími dílky jsou ale kratičké, opravdu černočerné a krutě vypointované povídky Opičí tlapka Williama Wymarka Jacobse a Otevřené dveře Hectora Hugha Munroa - Sakiho. Gradace napětí je v obou případech neuvěřitelná a děsivá, byť závěry vyznívají dost rozdílně. Zatímco Saki naplňuje pověst dahlovského škodolibce, Jacobs utáhne šroub definitivně....
Jak už jsem uvedl výše, Půlnoční povídky nejsou vystavěny na půdorysu nějaké editorské koncepce zaměřené na systematictější mapování hororové povídky. Úběžníkem je zjevně pestrost poloh, mix známého s méně známým a nejspíš také dostupnost materiálu. Těžko tedy hovořit o možnosti nějaké výraznější typologizace. V souboru nalezneme dost příkladů oblíbené ghost story (jedno z dominantních východisek tehdejší hororové produkce) v různých variacích, ilustraci návaznosti hororové povídky na útvary a motivy lidové slovesnosti, iniciační upírský příběh (rovněž vyrůstající z lidové tvorby), horor psychologizující a velmi sofistikovaný (směřující k moderní povídce), nestavějící na nijak výrazné pointě i naopak horory vysoce pointované!
Spíš než vnitřní "logiku" žánru je v tomto případě poměrně zajímavé sledovat, jak odráží některé z uvedených povídek obecněliterární kontext doby svého vzniku. Z Arbesova hororu dýchá sociálně kritický realismus, podobně je tomu u Charlese Dickense, Poe čerpá z gotického románu a vypořádává se s romantismem, Hoffmannova vypjatost romantismus téměř završuje. Gogol, ať v mnohém od Puškina odlišný, se tu s ním v parodické notě sbližuje apod.
Právě tento typ zkoumání je podle mého názoru totiž neméně důležitý. Je nepochybné, že horor je svébytný subkód literární tradice s vlastní historií, s vlastními klíčkovými autory, tématy a problémy. Zároveň je to ale součást literatury v širokém slova smyslu (a o interakci mezi mainstreamem a hororem není pochyb - Poe, Bradbury, King) a měl by být v tomto kontextu interpretován, hodnocen a analyzován. Knihy generují významy a mohou to dělat dobře nebo špatně. To je celé. Jedním z důsledků tohoto procesu může být čtenářův pocit napětí, strachu, ohrožení (hororovou knihu by měl provázet). Tím může, ale nemusí být pramen významů díla vyčerpán. Mezi dobrými horory najdeme díla, která "prostě jen" vyvolávají strach (a to skvěle, viz např. Bradburyho Emisara), stejně tak ale narazíme na knihy, u nichž je hrůza nikoliv cílem, ale průvodním jevem obsahu vícevrstevnatějšího (silné momenty próz Kingových a mnoha dalších). Zdá se, že děs je tedy nepochybnou podmínkou nutnou a někdy také postačující, že však v případě mnoha hororových knih není rozměrem jediným.
I z toho důvodu se mi jako trochu problematický jeví poměrně velký rozptyl Půlnočních povídek zasahující od opravdu děsícího Blackwoodova Strašidelného ostrova nebo Jacobsovy Opičí tlapky přes Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli až k Odojevského Pohádce o mrtvém těle, patřícím neznámo komu nebo Puškinovu Majiteli pohřebního ústavu. Je sice dokumentem obtížné vymezitelnosti kategorie horor (co detektivka, thriller, expresionismus...?), přesto lze podle mého názoru za horor jen stěží považovat něco, co jenom baví, ale neděsí (byť vybaveno klasickými hororovými rekvizitami). Horor má vzbuzovat hrůzu, a to ať už útokem na naši pudovost nebo tím, že bude zasahovat složitější a komplexnější vrstvy našeho vědomí. Měl by nás zaplavovat strachem, i když je neodiskutovatelné, že tato naše zkušenost je před leckteré konstatny vysoce individuální. A právě pro tuto nevyzpytatelnou individuálnost obsahů děsu možná stojí za zvážení, jestli se nepokusit najít oporu pro ukotvení pojmu horor také ve formální a stylové stránce díla. Špatně vykreslených čarodějnic se nebojí nikdo ... i malá holčička brodící se sněhem ke svému otci může však přinést nejednu bezesnou noc!

Od všeho trochu...

Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...

Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).
Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:
1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...

Filosofický blog

I když to většinou nedělám, chtěl bych upozornit na nově přidaný link v sidebaru tohoto blogu. Sekci Blogs and homepages jsem doplnil o web s názvem El Picho, pravděpodobně nejvtipnější filosofický web, na jaký jsem kdy narazil (a zároveň velmi kvalitní a fundovaný!). Má ho na svědomí ... ale co, zjistěte si sami, kdože je to Ištván Tračník!...

Z věd o jazyce XVII: Základní pojmy analytické filosofie

Analytická filosofie se definitivně usídlila v našich zemích. Filosofický proud, který je někdy s lehkou nadsázkou definován jako filosofie pofregovská (rozuměj jím inspirovaná a na něj navazující), má za sebou už více než 100 let existence. Za tu dobu prošla mnohými proměnami, zvraty a vydobyla si ve světě pozici jednoho z hlavních proudů současného filosofického myšlení. V Česku se ji sice už od padesátých let snažil propagovat např. Ladislav Tondl a pod rouškou problematické buržoazní filosofie vědy pronikla k českému čtenáři např. ve formě sborníků Filosofie vědy nebo výborů z prací Russellových či Carnapových. Oficiálně však pěstována nebyla - na to nejspíš nebyla dost marxistická. Přesto se dočkala reflexe - právě na půdě logiky, lingvistiky apod. Od 90. let se situace začala výrazně měnit a analytická filosofie začala být soustavnou péčí těch, kteří o ní věděli a soukromě se jí zabývali, popularizována. Dnes už je běžně provozována na stránkách Filosofického časopisu nebo slovenského Organonu F (na rozdělení Česka a Slovenska se v této oblasti naštěstí moc "nehrálo"), ve Filosofickém ústavu AV ČR existuje samostatné oddělení analytické filosofie a skupina věnující se logice se pouze jinak jmenuje, protože dvě oddělení analytické filosofie by nepůsobila dobře:) Jako jisté završení této integrace analytické filosofie do českého filosofického myšlení lez vnímat nedávné vydaní slovníku Základní pojmy analytické filosofie jazyka a mysli. Je signálem, že prostor existuje a je na čase poskytnout orientaci těm, kteří do něj chtějí vstoupit. Je jich naštěstí zřejmě víc a víc...
Recenzi, kterou jsem sepsal spolu s Lukášem Zámečníkem z olomoucké katedry filosofie a která vyjde v dalším čísle časopisu Aluze si můžete přečíst ve formátu HTML [ZDE].

Cursus finis Africae XXIV: O ragnaröku

"Něco ti povím," prohlásil, jako by do té chvíle mlčel. "Chodíš po šibeničním vrchu, kolem krku ti visí smyčka a na každým rameni ti sedí havrana a čeká, až ti bude moct vyklovat voči. A šibenice je strom s dlouhýma kořenama, páč roste z pekla až do nebe, a náš svět je jenom větev, na který se ten provaz houpe."

[Neil Gaiman, Američtí bohové, 2001]

Z věd o jazyce XVI: Neurolingvistika a psycholingvistika 2

O psycholingvistice a neurolingvistice, dvou tzv. pomezních oborech, které mě momentálně mimořádně zajímají, jsem na tomto blogu už několikrát psal. Zatímco ve světě mají psycho- i neurolingvistika už svou bohatou historii a je možné je bezesporu zahrnout do stále zajímavějšího "balíku" tzv. kognitivních věd, v Česku se jim přes bouřlivý rozvoj v posledních letech zatím příliš nedaří. Signifikantní je především fakt, že až na výjimky se jejich tematice podrobněji věnují především specialisté z oboru psychologie a neurologie (zejména logopedie), lingvisté pomálu. V recenzi na velmi dobrou knihu britského psycholingvisty Gerryho T. M. Altmana jsem připomněl i lingvistické snahy zejména Ivy Nebeské a Jana Průchy, jednalo se však o vzácné "anomálie" v českém jazykovědném myšlení, navíc v případě Ivy Nebeské záhy orientované spíše komunikačně-pragmatickým směrem než soustředěné na experimentální tradici. Neurolingvistika na tom je v českých zemích ještě hůř. Jediným lingvistou, který však zase vstoupil do povědomí obou těchto oborů, byl již před lety všestraný Rus Roman O. Jakobson, a to zejména svými pracemi věnujícími se vývoji řeči u dětí a pracemi o afáziích, jež byly zase inspirovány výzkumy slavného ruského neuropsychologa Alexandra R. Luriji.

V posledních letech se sice v Česku objevilo pár nadějných psycholingvistů, ti však téměř bez výjimky okamžitě zmizeli za hranicemi, protože nikde jinde se vstoupit kvalitně do problému nedalo (Denisa Bordag, Barbara Schmiedtová, Filip Smolík), neurolingvistika se probírá ještě pomaleji...
Předzvěstí lepších časů by mohla být (doufám!) bohulibá snaha několika Mladých (studentů Univerzity Karlovy v Praze, pracovníků Ústavu pro jazyk český a pracovníků Psychologického ústavu), kterým se letos podařilo zorganizovat Letní školu lingvistiky v Dačicích. Ta se totiž věnovala právě tématům psycho- a neurolingvistickým a jejím cílem bylo poskytnout mladým badatelům v této oblasti možnost uvést své kolegy do problematiky (a tak obory zpopularizovat), případně se vzájemně seznámit s vlastními aktuálně probíhajícími výzkumy.
Nepodobalo se to žádným podobným "konferencím", které jsem zatím zažil (ať už z hlediska kvality a zajímavosti přednášek, nebo s ohledem na kvalitu sekce "posterové", rozuměj hospodské:)). Zkrátka - povedlo se to dokonale...
Moje maličkost ve spolupráci s kolegou Danem Faltýnkem přispěla workshopem na téma Popis mluvy afatiků. Prezentaci první - obecné části naleznete ve formátu ppt [ZDE]. Pár mých dalších fotografií pak [ZDE].

O některých hororových antologiích posedmé: silný hlas - Hlas krve

Existují v podstatě dva typy výborů z literární tvorby a oba jsou nepochybně legitimní: v jednom případě může editor prostě sebrat do svazků povídky známé, oblíbené a žádané, vzhledem k právům pro vydavatele dostupné apod., v tom druhém je sestavování vedeno hlubší „logikou“ a ono samo má mít jistou literárněvědnou sdělnou hodnotu, jednotící prvek, který je netriviální a spočívá v mapování daného výseku z literárního prostoru. Ten první je snazší a nejspíš dominantní, ten druhý osobně považuji za zajímavější a přínosnější. Že jsou oba okleštěny ekonomicky, je – bohužel – nepochybná věc. Konečně i vydávání knih je byznys a v případě hororu, zřejmě nejúspěšnějšího z „lehkých brakových“ žánrů současnosti, nadprůměrně výnosný.

V období do roku 1989 u nás vyšly jen dvě hororové antologie – Korbařova Tichá hrůza a Zábranovi Lupiči mrtvol, obě však naštěstí zároveň patřily do výše zmíněné druhé skupiny a splnily důležitou úlohu – učily českého čtenáře chápat, co je to kvalitní literární horor. Tichá hrůza byla nevšedním zjevením proto, že umožnila zahlédnout alespoň zlomek soudobé (!) západní (!) hororové produkce, Lupiči mrtvol pak díky Zábranově široké literární erudici především pomáhali pozvednout ve čtenářových očích horor do vyšších pater literární tvorby, respektive ukázali, že kvalitní autoři v ní mohou nalézt místo i využitím tohoto výrazového prostředku.
V porevoluční době se pak k těmto dvěma klenotům svým významem přidala i třetí opravdu velká česká hororová antologie: Ivanem Adamovičem uspořádaný výbor Hlas krve (Najáda, 1996). Ta totiž obohatila průkopnickou práci předchozích editorů o další nezanedbatelný rozměr. Zatímco Tomáš Korbař se pokusil „úvést v tomto prvním českém výboru […] pokud možno co největší počet možných variací“ a Jan Zábrana prostě pečlivě vysbíral perly hrůzy bez ohledu na urozenost autorského původu, Hlas krve představuje Adamovičův pokus o vytvoření co nejkomplexnějšího průvodce hororem jako specifickým literárním žánrem, tedy skutečnou antologii z dějin anglo-amerického hororu! Je přitom sice nutné dodat, že nejde o pokus první - už antologie Dotek zla, vydaná v roce 1992 tehdy začínajícím nakladatelstvím Polaris, představuje jakýsi malý kapesní bedekr tohoto typu. Ale přestože jde o čin nesporně zasloužilý, přeci jen rozsahově příliš skromný a limitovaný (pouhých třináct, i když bezesporu výstavních, povídek proti sedmadvaceti hlasům Adamovičovým).
Každá přednost něco stojí. Téměř všechny výbory, jejichž editor je veden cílem provést čtenáře dějinami žánru, nesou na zádech obsah a odkaz svých více či méně promyšlených předchůdců. Limity rozsahové a finanční jsou nepříjemně kvalitními mazadly selekčního mechanismu, jehož neúprosnost budeme muset možná navždy omlouvat frázemi o vhodném doplnění již vydaného a podobnými drobnými lžmi. Ani Hlas krve není výjimkou a Ivan Adamovič to s nepředstíraným smutkem v jinak značně stylizované předmluvě konstatuje. Nenajdeme v něm tak např. Poea, Machena, Jamese, Bierce, Blackwooda, Dunsanyho, Dahla, Koontze, Martina a další a další, což sice zatemňuje některé podstatné úseky v dějinách žánru, ale i navzdory tomu jde o výbor vysoce reprezentativní a instruktivní. Minimálně na české poměry.
Do linie korbařovsko-zábranovské editora řadí nejen nezpochybnitelná erudice, ale také právě výše zmíněná existence zřetelného úběžníku výběru a oceněníhodná ambice tímto činem sdělovat a jistém smyslu i interpretovat daný literární proud. Neklamným indexem toho je vkomponování kvalitních a nepovšechných medailonků jednotlivých autorů, které mají na rozdíl od těch Zábranových spíše faktografický/bio- a bibliografický ráz (než aby tvořily téměr srovnatelnou a integrální součást textového celku antologie), ale svým obsahem jsou pro českého čtenáře mimořádně přínosné (což se zdaleka netýká jenom novějších autorů). Malým bonbónkem jinak vcelku jednoduché chronologické kompozice je pak zarámování prologem, který obstarává současný muž číslo jedna světového hororu Stephen King, a nekrologem, jímž byl poctěn zřejmě největší kandidát na Kingova nástupce, Brit žijící v Hollywoodu Clive Barker.
Nebudu se pokoušet recenzovat jednotlivé povídky, protože tak bylo učiněno již několikrát jinde, Adamovič podle mě až na výjimky (Hullová, Hopkins, Vogt, Brown) nešlápl vedle a vzhledem k vysokému počtu zařazených prací by to bylo i neúnosné. Mezi Praotci hrůzy tradičně dominuje H. P. Lovecraft, ale rovněž Dickensova povídka, Hlas ve tmě Williama H. Hodgsona a zejména místy pekelně hrůzostrašní Holubi z pekel conanovce Roberta E. Howarda (evokující na prvních stranách hodně mrazivý slasher, později kombinující různé postupy) z nich dělají možná nejsilnější generaci hororového rodu. Mezi Otci strachu při vší úctě k ostatním zřetelně vystupují Shirley Jacksonová (zřejmě spíš Matka strachu:)), Henry Kuttner (zařazený hned dvakrát) a jeden z opravdových pilířů hororu, Ray Bradbury. Syny děsu, nejpočetnější pokolení, jsou pak vesměs žijící ikony jako na hranici mezi Otci a Syny se nacházející Richard Matheson nebo třeba Ramsey Campbell a Brian Lumley, které doplňuje silná střední „subgenerace“ reprezentovaná Joe R. Lansdalem, Darrellem Schweitzerem či T. E. D. Kleinem; a Adamovič nezapomněl ani na pár slibných Mladých, jako např. v současné době už několika „stokery“ oceněného Briana A. Hopkinse a hlavně obrovský tehdejší talent a dnes již také uznávanou osobnost hororu Thomase Ligottiho!
Ohromně důležité je, že podobně jako Korbařovi podařilo se i Adamovičovi postihnout pestrost hrůzy a malou typologii jejích zdrojů, tj. uměleckých motivů, jejichž cesta časem v mnoha případech podtrhuje značnou univerzálnost našich strachů, aniž by tím byl popřen interní vývoj žánru na rovině nejen formální, ale i obsahové. V antologii se tak nesčetněkrát setkáme s různými variacemi hlavně v Británii populárního subžánru duchařské povídky (ghost story), jehož nesmrtelnost snad může dosvědčit i v současné době neobvykle rozsáhlá řada povídkových sbírek vydávaných nakladatelstvím Mladá Fronta v edici Ikaros (Skotské duchařské historky, Irské duchařské historky, Anglické duchařské historky a připravované Viktoriánské duchařské historky) – v podání Charlese Dickense poznáme ghost story v její zřejmě nejklasičtější a nejsilnější podobě (kterou zatím zřejmě nepřekonatelně ovládl v antologii bohužel nezařazený Montague Rhodes James), u Theodora Sturgeona, autora proslaveného především vysoce sofistikovanou sci-fi tvorbou, pak v její příjemně odlehčené variantě. Klasický i méně klasický mytologický a mytologizující rozměr nalezneme u možná nejuznávanější postavy žánru H. P. Lovecrafta (i když jeho Krysy ve zdech nejsou z tohoto hlediska úplně typické a jako většina Lovecraftovy tvorby jen těžko zařaditelné), E. L. Whitea, téměř moderně pohádkový u A. E. van Vogta nebo u jeho ženy E. Mayne Hullové a v přímé návaznosti na Lovecraftovu tvorbu pak také u mladších autorů Ramseyho Campbella nebo významného současného autora T. E. D. Kleina. Mimochodem, právě Adamovičem trochu omlouvané „protěžování“ lovecraftovské linie považuji za naprosto oprávněné a opodstatněně podtrhující mimořádné postavení tohoto autora v klubu spisovatelů hororu (viz např. právě Campbellem iniciovanou antologii New Tales of the Cthulhu Mythos). Špičkový psychologický horor představuje ve slavné povídce Byl to démon Henry Kuttner nebo v mrazivé Loterii možná největší dáma hororu, Shirley Jacksonová. Expanzi zdrojů hrůzy do lidských myslí a jeho civilnější tvář potvrzují v jistých variantách i povídky Darrella Schweitzera (současný Senior editor obnovených Weird Tales), Stephena Kinga nebo jednoho ze zakládajících členů Horror Writers Association Roberta McCammona. Jistou variantu sci-fi hororu reprezentují v antologii kupodivu ženy – na zajímavém nápadu a atmosféře založená Jeho rostlinná manželka Pat Murphyové nebo postapokalyptické Nákupy Carol T. Nobleové. Možnosti lyrizující a fantasktní odnože hororu nejlépe ilustruje Mrtvý muž Raye Bradburyho mající vyjímečnou atmosféru a nádherný závěr, ale také nečekaně Joe R. Lansdale svou imaginativní Rybí nocí. Thrillerový rozměr je rozložen na celé časové ose body označenými jmény Roberta Howarda, Roberta Blocha (oblíbené téma Jacka Rozparovače) a v silně intelektualizované variantě u Cliva Barkera (jeho povídka je zajímavá i tím, že v jednom z plánů tematizuje samotný literární žánr hororu!). Lumleyho povídka Cesta domů zase zajímavě variuje jinak známé téma ztrácejících se míst, skvělý Richard Matheson vytěžil maximum z rovněž již použitého tématu izolované komunity (o několik desítek let později ho podobně kvalitně napodobil King svými Dětmi kukuřice), k znepokojující lovecraftovské bizarnosti má blízko Hodgsonův Hlas ve tmě (koneckonců je známo, že Lovecraft Hodgsona obdivoval).
Stejně pestrá je i paleta motivů: od pomsty přes nadpřirozeno, prokletí, izolací deformovanou societu, postkatastrofický nebo třeba alternativní svět, pohřbení zaživa atd. atd. Vzato kolem a kolem lze dost možná tuto antologii číst jako materiálový dodatek ke slavné Lovecraftově studii Nadpřirozeno a hrůza v literatuře, protože i když je nutně pouze výběrová, postihuje zřejmě základy hrůzostrašné literatury a zároven naznačuje také tendence v jejím vývoji. Snad jen milovníci upírských příběhů zůstanou nenasyceni....
Není úplně snadné vyzdvihovat mezi mistry NADmistry a věřím, že to ani není třeba. Literární schopnosti Raye Bradburyho, H. P. Lovecrafta, Charlese Dickense nebo Henryho Kuttnera už dostatečně prověřil čas, většina ostatních představuje pak kandidáty na když ne tak výsadní, pak jistě minimálně nezanedbatelná místa v dějinách hororové literatury. Richard Matheson, Brian Lumley nebo Stephen King a Clive Barker už pomalu ale jistě zaujímají své pozice úhelných kamenů žánru. Proto si na závěr dovolím spíš jednu malou a čistě osobní poznámku nekomentující intersubjektivní literární prostor, ale mou limitovanou zkušenost: asi největších zjevení a zároveň objev pro mě představovala tvorba tří autorů: Shirley Jacksonové, Thomase Ligottiho a mnou zatím opomíjeného Cliva Barkera – ve všech třech případech mě zaujala především vysoká stylistická úroveň daných textů, schopnost pracovat mimořádně účinně s napětím a skvěle evokovat atmosféru příběhu. Loterie Shirley Jacksonové je úžasnou studijí zvrácenosti lidského davu, Ligottiho Dovádění pak až halucinační sondou do lidské mysli se sice očekávatelnou, ale přesto strašlivou pointou. Barkerův příběh mě zase zaujal mrazivou konfrontací syrově skutečného s nadskutečným, jež nakonec ústí v podivnou symbiózu založenou na principu podobném tomu, který ukazuje i Jacksonová.
Zdá se, že moderní horor opravdu čím dál víc připomíná starou pravdu – přes všechnu hrůzu, která se skrývá v jiných prostorech, v hlubinách vesmíru, pralesů, moří nebo času, je možná tím nejstrašnějším místem hlubina nás samých....

O populární vědě

...Další možností by bylo nabídnout vám to, čemu se říká populárně vědecká přednáška, tj. přednáška, jež vás má přimět, abyste uvěřili, že rozumíte něčemu, čemu ve skutečnosti nerozumíte, a vyhovět něčemu, co je podle mne jednou z nejnižších tužeb moderních lidí, totiž povrchní zvědavostí na nejnovější vědecké objevy...

[Ludwig Wittgenstein, Přednáška o etice, 1929]

Do vedra II: Bébel

Tomáš Baldýnský napsal kdysi dávno v jedné své glose (která měla být však spíš poctou), že tak jako Amerika měla pár těch opravdových filmových chlapských hrdinů, i Evropa může několik skutečných mužů nabídnout. Přiznám se, že už nevím, byli-li dva nebo tři. Jeden z nich byl určitě Marcello Mastroianni, tím druhým Jean-Paul Belmondo.
Belmondo je zvláštní herec - mohl být obdivován především intelektuály umírajícími u filmů tzv. francouzské Nové vlny (Godard, Truffaut, Chabrol apod.), on začal ale vážné umění velice brzy kombinovat s účinkováním v lehkých žánrech komedie a krimi, z čehož nakonec povstala kariéra, kterou Baldýnský svou dobře vystřiženou poklonou oslavil. Ponejvíc suverénní, okouzlující, drsný, ale citlivý, častokrát ve filmech, které by bez jeho účasti nebyly ani z poloviny tak dobré (a nejspíš by občas byly i špatné). I přes všechna schémata dokázal Belmondo spoustě jak pírko lehkého braku jen svojí osobou vdechnout cosi z tíživého smutku a melancholie, ne přímo osudové, ale takové, kvůli které chodím občas do kina, abych s úsměvem zamáčkl slzu:)
Pro české fanoušky J-P.B. je výbornou zprávou, že vydavatelství Mido se před nějakou dobou odhodlalo a konečně na náš trh uvedlo první várku Belmondových filmů. Teď k nim přibyl další, v produkci Hollywood Classic Entertainment - oproti přeci jen nízkorozpočtovému Midu krásně vybavený Profesionál (Le Professionnel). V režii Georga Lautnera, s hudbou Ennia Morriconeho a s vynikajícím protivníkem v podání Roberta Hosseina, nejspíš nejlepší z Belmondových drsných kusů. Navzdory jednoduchému ději a občas trochu úsměvným dialogům zaujme bezesporu atmosférou (těžící notně z Morriconeho slavného titulního hudebního motivu) a hlavně celkovým skoro až bezútěšným laděním. Schéma dvou hlavních protihráčů není tak úžasně rozostřené jako například v mém dalším oblíbeném duelu, Mannově The Heat, daleko spíš je ostře převrácené, a možná proto - paradoxně(?) - syrovější a westernovější. Myslím, že do vedra je tenhle odpustitelně přepjatý, dojemný, vtipný a zároveň podivně smutný film jako dělaný. Já si ho pustil ještě ten večer, kdy jsem si ho koupil...

Cursus Finis Africae XXIII: O temnotě osamělosti

Žádný živý organismus nemůže dlouho existovat jen v podmínkách naprosté reality, aniž by nezešílel; leckdo věří, že dokonce i skřivani a sarančata mají sny. Temný Hill House se tyčil osaměle na pozadí kopců a v útrobách skrýval šílenství; stál tam osmdesát let a možná tam bude stát ještě dalších osmdesát let. Stěny uvnitř stále směřovaly vzhůru, cihly úhledně zapadaly do sebe, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené; na trámech a kamenech Hill House nehybně leželo ticho, a kdokoliv kráčel směrem k němu, kráčel osamělý.

[Shirley Jackson, The Haunting of Hill House, 1959]

Do vedra

Vzhledem k tomu, že se i letos naplňuje Vítkův bonmot o tom, že za okny už nás nečeká letní počasí, ale demoverze krematoria, nabízím tak jako loni opět něco lehčího a fotbalového. V takovém vedru do háje s vědou!:)

Ultimate funny goals compilation



Soccer goal miss



Unbelievable missed goal chances sad video



Football Heartbreaks



Top 50 Soccer Goals

Čistě obrazově, žádná písmenka

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".

Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)

Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.

Four Winds Bar III: O jednom klaunovi...

Tuhle písničku Sufjana Stevense mám moc rád. I kvůli dost mrazivému textu, inspirovanému bohužel skutečnými událostmi. A ten závěr je do Four Winds Bar jako dělaný.

John Wayne Gacy, jr.

His father was a drinker
And his mother cried in bed
Folding John Wayne's T-shirts
When the swingset hit his head
The neighbors they adored him
For his humor and his conversation
Look underneath the house there
Find the few living things
Rotting fast in their sleep of the dead
Twenty-seven people, even more
They were boys with their cars, summer jobs
Oh my God

Are you one of them?

He dressed up like a clown for them
With his face paint white and red
And on his best behavior
In a dark room on the bed he kissed them all
He'd kill ten thousand people
With a sleight of his hand
Running far, running fast to the dead
He took of all their clothes for them
He put a cloth on their lips
Quiet hands, quiet kiss
On the mouth

And in my best behavior
I am really just like him
Look beneath the floorboards
For the secrets I have hid

Z věd o jazyce XV: 45. kongres komputační lingvistiky

Přestože se matematické a komputační lingvistice nevěnuji, už párkrát jsem se ve svých příspěvcích vkradl do krámu algebraikům a statistikům jazyka. Polehčující okolností mi snad může být, že především proto, abych vyjádřil obdiv jejich práci. Myslím, že jejich směřování k exaktnosti může být vzorem každému, kdo se o otázky jazyka a jazykovědy zajímá. Přitažlivé mi přitom připadá zejména budování určitého (častokrát obecného) modelu jazyka zapojené do širšího - interdisciplinárního kontextu a orientované k aplikovatelnosti. Číst si v textech takto uvažujících lingvistů může být pro ty "nematematické" v mnohém inspirativní, protože lingvistika už nesmí být pro příště izolovanou vědou. A fakt, že i tzv. počítačová jazykověda má své problémy, nejasnosti a slabá místa, představuje hlavně výzvu, nikoliv důvody k odmítání. Domnívám se totiž, že jazykověda stojí stejně jako mnoho jiných věd před výzvou k nacházení trans-jazyka pro popis světa, člověka a jeho místo v něm nevyjímaje. Jak říká Gerry Altmann (mimochodem lingvista poučený komputačními modely), "jazyk je okno, z něhož se můžeme vyklonit a dotknout se svých myslí". Dokážeme-li toto naše rozumění modelovat do fungující podoby "jazykových uživatelů", tím lépe pro nás.

Komputační lingvistika je jedním z oborů, který vznikl na přelomu polovin 20. století a který tuto modelační ambici má. Stejně tak má své už neopomenutelné místo v tradici české jazykovědy. I proto se letošní 45th Annual Meeting of the Association for Computational Linguistics konal v Praze. V jeho velmi obsáhlém programu naleznete příspěvky zahrnující strojový překlad, modelování jazyka, otázky týkající se parsingu, strojového "učení" atd. Na oficiálních stránkách konference jsou k nahlédnutí i abstrakty jednotlivých příspěvků, a to i těch, které byly součástí studentských workshopů. Krátké představení konference slovy šéfa jejího organizačního týmu Prof. PhDr. Evy Hajičové, DrSc., naleznete na stránkách Českého rozhlasu Leonardo, kde je rovněž odkaz na oficiální stránky konference.
No a pro ty, kterým zní spojení matematická a komputační lingvistika hrozivě, mám jeden tip: je jím delší rozhovor (zde ve formátu MP3) s již zmiňovanou Evou Hajičovou, který zazněl 26. 9. 2006 v rozhlasovém pořadu Vstupte! Možná během něj zjistíte, že i lingvistika může být zajímavou a užitečnou vědou s velkým V:-)

Cursus Finis Africae XXI: O některých hororových antologiích pošesté (netradiční intermezzo)

Před nedávnem jsem na blogu avizoval, že jednou z prvních akcí nově vzniklého občanského hnutí Mastodont bylo instalování malého rovu nad již zesnulým Hlbokým hrobem v podobě vydání antologie Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi. Toto kvalitně koncipované ohlédnutí, které editorsky připravil literární redaktor tehdejšího HH Michal Spáda, se už dočkalo několika pozitivních kritických ohlasů (např. v Hostinci U starého elfa) a myslím, že malá recenze bude příjemným intermezzem mého seriálu o česko-slovenských hororových antologiích.
Po jistou dobu mezi horormany oblíbená zkratka HH znamenala sice Hlboký hrob, ale už od počátků fungování časopisu bylo jeho redaktorům jasné, že to, co je spojuje, je mimo jiné vnímání HH také jako zkratky za spojení horor & humor, tj. jakási forma nadhledu nad tímto mimořádně objemným a populárním odvětvím současné literární produkce (který mu tak často chybí). V podobném duchu koncipoval Michal Spáda i "strýkovskou" antologii. Na rozdíl od mnoha jiných výborů, které mají představit to nejlepší z..., Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi chce být spíš co nejvěrnějším zrcadlem Hlbokého hrobu jako specifického fenoménu na tehdejší i-časopisecké scéně. Klíčem výběru tedy Michalovi Spádovi nebyla jen kvalita povídek, ale zároveň i pestrost postihující "podstatu" Hrobu se všemi jeho zvláštnostmi. I proto je nedílnou součástí antologie série minimedailonů jednotlivých kusů a jejich autorů (téměř povinná součást každého poctivějšího pokusu o podobný počin), které jsou však zároveň také promyšleně vystavěným průvodcem světem HH.
Sbírka obsahuje devět povídek od sedmi autorů, kteří významně pomáhali formovat tvar Hrobu; dvakrát jsou v ní přitom zastoupeni Miroslav Šustek a Dušan D. Fabian. U prvního je tím jednak reflektován jeho iniciační vztah k HH, jednak ukázány různé rozměry jeho tvorby, dvojí zařazení Dušana Fabiána je pak v podstatě logickým zhodnocením jeho místa na současné slovenské scéně hororu a fantastiky.
Úvodní Šustekova Acherontia atropos přináší variaci na hororovou klasiku v duchu strašidelných povídek 19. století. Na krátké ploše je úsporným, ale překvapivě "vypsaným" stylem rozehrán mikropříběh s kvalitní atmosférou a hrůzně dobrou pointou jako z Jacobsovy Opičí tlapky. Otevřít sbírku Šustekovou povídkou bylo tak nejen symbolické, ale z hlediska čtenářova navnazení taky velmi povedené. Současný horor jako žánr je sice někde jinde, toto příjemné "retro" je přesto mimořádně vydatným a osvěžujícím připomenutím starých mistrů, kteří literární horor vybudovali.
Z podobných pramenů čerpá i druhá povídka Eště mi zostáva pár dní života od Marka Ciglana. Michal Spáda vymezuje její pozici někde mezi starými příběhy slavných Weird Tales a tradicí suchého britského humoru. Faktem je, že Marek Ciglan variuje dobře známé (téměř klasické!) schéma zejména v první polovině povídky poměrně zručně, její druhá část je kvalitativně horší, navíc "díky" svému názvu nemůže těžit z napětí před pointou. Přesto je podle mě standardním průměrem, který dokáže zaujmout.
Naprosto svérázný útvar vybočující z konvencí žánru naopak představuje stylisticky opulentní hříčka Gabriela Plesky pod názvem Muž, který měl místo mozku klíště. Černá a jazykově mimořádně zajímavá "mravoučná" groteska. Navíc pěkně vymyšlená a současně první náznak toho dvojsmyslného H&H. Bát se sice nebudete, ale literatury a vtipu užijete dostatek. Poučené a jazykově vytříbené.
Jak už jsem naznačil výše, jedním ze dvou autorů, které ve sborníku představují dvě jejich dílka, je Dušan "Duke" Fabian. Prvním z jeho textů je revidovaná verze povídky Cesta k novej identite, jak správně poznamenáva M. Spáda "lovecraftovsky ladený príbeh", ovšem velmi konkrétně zakotvený v současných reáliích. S Lovecraftem má přitom společnou nejen tematiku, ale i základní způsob kompozice příběhu a pojetí hlavního hrdiny. Fabianovo psaní mi vždycky dá upomenout také na Neila Gaimana, především svým stylovým pojetím, ve kterém je jaksi záhadně skloubena poetičnost s civilností až syrovostí výrazu. Navíc dokáže mít originální nápad a to, co Michal Spáda nazval schopnost psát sugestivně. Co je ale nejpodstatnější, Cesta k novej identite sice stojí na ramenou velikánů, ale zjevně jen proto, že autor hledá svou vlastní cestu.
Michal Löwy, autor výtvarné stránky Neželaného dedičstva přispěl do sborníku nejen svými zajímavými (a kvalitními!) ilustracemi, ale také povídkou Snáď sa niekedy dozvieme odpoveď. Kratičkým, ale uhánějícím a nekompromisně bláznivým textem, který nedokážu charakterizovat jinak než jako ujetou kombinaci staré grotesky a hororové parodie (navíc okořeněnou metatextovými komentáři:)), která přesně ví, kde je její místo. Když už vám text neutkví v paměti díky své literární kvalitě, zahákne se minimálně háčkem půvabné bizarnosti. I takový byl Hlboký hrob a jeho milovníci!:)
Nebývá příliš obvyklé, aby editor zařadil do sborníku svoji vlastní povídku, v tomto případě je to však nejen ospravedlnitelné, ale dokonce žádoucí: Koniec leta Michala Spády je totiž podle mého názoru literárním vrcholem celé sbírky. Michal Spáda už delší dobu představuje jeden ze spících a dostatečně nevyužitých potenciálů scény česko-slovenské literární fantastiky. Jestli tím touží získat pověst středoevropského Teda Chianga nebo Gardnera Dozoise, jsem zatím nezjistil, nepopiratelný ale zůstává fakt, že podobně jako dva výše zmínění autoři publikuje spíš sporadicky, ale zato ve vysoké kvalitě. Jeho osobitá poetika je sice poučená lyrickým psaním Raye Bradburyho, fantastickou (až dětskou) imaginací filmů Tima Burtona a tíživou melancholií hudby The Cure, ale ve svém výsledku osobitá a kouzelná. Jako nemnoho autorů dokáže umně skloubit i konfrontovat něžnou pohádkovou atmosféru a obraznost s krutostí a zlověstností, která ale skrze magický kontext jeho próz nabývá naprosto nevšedních podob a významů. Pokud má slovenská literární scéna mladý talent obcházející na hranicích světa magického realismu, je jím autor Konca leta - povídky s takovým KONCEM, o kterém se vám nejspíš ani nesnilo!
Také Michal Jedinák není už na slovenské literární scéně autorem neznámým. Uspěl v literární soutěži HH Béla, publikoval knihu Nie celkom rozprávky, účastní se mnoha různých čtení a pravidelně publikuje např. ve Fantázii. Jakožto autorovi, který svou kvalitní tvorbou přispěl k uznání, jehož se HH časem dostalo, mu pochopitelně patří i místo v tomto sborníku. Povídka Nočná hudba je z rodu těch, které děsí nejen zlověstným obsahem, ale jejichž autoři při vyvolávání hrůzy sází ani ne tak na pointu jako na pozvolna budovanou atmosféru. K tomu použil Michal Jedinák vhodné kulisy a postupnou, neukvapenou gradaci děje, přiznám se ale, že to vše bylo v mých očích příliš často přebíjeno přepjatým patosem, pro nějž autor nenašel literárně dostatečně vhodný rámec, aby jej opodstatnil. Z povídky je zřejmé, že Michal Jedinák zná psát, ale taky že přepjatost může být svůdně nebezpečná.
Předposlední povídkou sbírky je její nejobsáhlejší text, druhá Fabiánova povídka pojmenovaná mnohovrstevnatě Na dne. V příběhu o tíži a prokletí starých hříchů, jež nesmyjou ani miliony litrů vody, lze najít některé Fabianovy oblíbené postupy a témata (rekapitulující vypravěč v první osobě, prostupování různých světů, těžko vysvětlitelné přeludy apod.). Tak jako jeho předchozí povídka, je i tato životnou a tvůrčí (rozuměj obohacující) variací klasických "ghost" hororů o pomstě ze záhrobí (např. můj oblíbený Montague R. James), navíc napsanou zručně. Je sympatické, že Fabian se nesnaží jen děsit vnějškovitými kulisami (i když jeho nápady jsou zajímavé a schopnost nevšední obraznosti a evokování atmosféry zřejmá), jeho práce je náročnější, ale také sofistikovanější - ukazuje, jak se děsivé události zrcadlí uvnitř jeho postav. A to dokáže podat s nevšední přesvědčivostí. Tímto přístupem se tak řadí k tradici počínající v hororu už E. A. Poem a pokračující H. P. Lovecraftem nebo velkým mistrem nadpřirozeného fantastična A. Blackwoodem. Podobně jako jeho další povídky (Migréna, Tri čierne útorky) i příběh Na dne ukazuje, že Fabianovi rozumí děsu a hrůze jako něčemu, co je kvalitou prožitku vlastního nitra. Věci a děje nejsou strašné, strašné je to, co musíme nosit uvnitř.
Kruh sbírky uzavírá svojí druhou povídkou Miroslav Šustek, a to povídkou ještě stokrát zběsilejší než jsou ty Pleskova a Löwyho dohromady - Noc na Orgazburgu. Po Fabianově čistém hororu znenadání vpadneme do gejzíru duchařských obscéností, které jsou ale uchopeny brilantním (!) stylem a představují druhou významnou polohu Šustekova psaní - parodii, která vychází z podrobné znalosti parodovaného. Tento porn-horror:) je neuvěřitelně vtipnou a naprosto šílenou historkou o tom, co vás může potkat na hradech za "strašidla". "Pán Frayer si nevdojak spomenul na názov hradu. 'ORGAZBURG!' zopakoval nahlas jeho meno a poškrábal sa v rozkroku." I toto byste vykopali z Hlbokého hrobu.
Takže teď už jen najít klidné místo a můžete se začíst do příběhů o strašné pomstě, klíštatech na mozku, halloweenovém muži nebo třeba o vodách jedné slovenské přehrady. Ručím za to, že nebudete litovat. A těm, co už četli, nezbývá než doufat, že poučeni vydáním této knížečky Mastodonti vychytají zrádné technické nedostatky provázející většinu začátků a jejich další vydavatelský počin bude zase o kousek lepší. Je zjevné, že s rozpoznáním kvalitního a zajímavého potíže nemají!

Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi vyšlo v nakladatelství Artis Omnis a informace o tom, jak a kde se k němu dostat, najdete na stránkách OZ Mastodont.

Z věd o jazyce XIV: literatura a filosofie jazyka 1

„Je-li úlohou filosofie zlomit moc slova nad lidským duchem prostřednictvím odhalení omylů, které se týkají vztahů pojmů a které v důsledku užití jazyka vznikají často téměř nevyhnutelně, a to tím, že osvobodí myšlenky od toho, čím je zatěžuje čistě povaha výrazových prostředků, pak by mohlo být moje pojmové písmo, dále rozpracované pro tyto účely, filosofům užitečným nástrojem.“

[Gottlob Frege, Pojmové písmo, 1879]

"A jak jste, pane starosto, dospěl k tomu pozoruhodnému závěru?"
"To bylo poměrně jednoduché. Stačilo použít onoho prostředku, na který se často zapomíná - zdravého rozumu. Abyste věděli, existuje oblast lidského vědění známá jako symbolická logika, a ta se dá použít k odstranění všelijakého zbytečného balastu, který zamořuje lidský jazyk."
"A co s ní má být?"
"Já jsem ji použil."

[Isaac Asimov, Nadace, 1951]

Cursus Finis Africae XX: sci-fi - horor - klasika

V minulých týdnech jsem navzdory přívalu práce (obhajoby diplomek, konference atd.) splatil dva zásadní literární dluhy a zažil jedno velmi příjemné překvapení a jedno velké zklamání.

Nejprve to zklamání. Britský autor John Wyndham je spolu s Brianem Aldissem nepochybně nejslavnější ostrovan ve světě sci-fi. Od Aldisse ho ale v mých očích doposud odlišovala jedna zásadní věc - z Wyndhama jsem byl nadšený. Den trifidů mě uchvátil a dodnes jej považuju ze jeden z nejlepší sci-fi románů, které jsem četl. Proto jsem byl ohromně zvědavý na další Wyndhamovu knihu - Kukly. Zatímco ve Dni trifidů však Wyndham dostal nejen výborný nápad, ale dokázal ho i přesvědčivě zpracovat v napínavý a a realisticky vykreslený příběh (navzdory slovu fiction:)), v Kuklách zůstalo jen u dobrého nápadu. Přestože (nebo možná právě protože) mám slabost pro postapokalyptická témata mísící v sobě hrůzu z konce s nadějí nového začátku na pozadí zajímavých sociovizí, Wyndhamovy Kukly nenabídly kromě něj nic než jen mdlé čtení upadající místy až k deklamativnosti. Ani tentokrát se sice nepřiklonil k lákavé (a tak zrádné) možnosti pestře líčit svět po rozsáhlé a fatální katastrofě, v Kuklách však mikrosvět hrdinů nikam nespěl, Wyndham pouze rozmělňoval základní motiv a vyprávění pomalu bez stopy dramatických impulzů dospělo k očekávanému konci.
Se science fiction souvisí také jedna ze dvou zmíněných "splátek". Isaac Asimov patří (podobně jako např. Larry Niven) k autorům tzv. hard sci-fi, o nichž je známo, že vědecko-technologický rozměr příběhu je pro ně stejně důležitý jako ty ostatní a velmi dbají na to, aby povídky byly po této stránce korektní. Tato linie science fiction zažila roky svojí největší slávy už před bezmála půl stoletím a Asimov byl (podobně jako např. Larry Niven:)) tenkrát u toho. O svém vztahu k následujícím revolucím v žánru se navíc s odzbrojující upřímností přiznal v předmluvě k antologii pořádané Harlanem Ellisonem (Nebezpečné vize). Přes to všechno nelze jeho tvorbu naštěstí redukovat na pouhou "techmenštinu". Asimovovy práce totiž nepostrádají mimořádný etický a filosofující rozměr. Soubor povídek Já, robot - to je popkulturní učebnice etiky a epistemologie. A podobně je na tom i jeho neslavnější práce a můj velký dluh, román Nadace. Příběh z rodu budoucí historie rozprostřený v ohromném prostoru a dlouhém čase nesoucí obě konstanty Asimovova psaní: důkladnou promyšlenost a po výtce průměrnou literární úroveň. Je skvělé sledovat Asimovovy nápady a myšlenkovou závažnost, je ale zároveň tak trochu utrpením prokousávat se jeho nepříliš zajímavým stylem, topornými dialogy a nepřesvědčivou schematičností postav (které jsou na kratší ploše jeho povídek daleko snáz snesitelné). Asimov je nejspíš opravdu autorem na rozhraní dvou epoch. Ale víte, jak je to s kronikami zajímavých časů... Nadace a Říše už čeká.
Ani velmi příjemné překvapení nemá k science fiction až tak daleko, byť bychom jeho autora hledali mezi slavnými postavami žánru sci-fi marně. Algernon Blackwood si totiž vydobyl nesmrtelnou slávu jinde - na poli literárního hororu a nadpřirozena. Pro mnoho čtenářů dnes tato zajímavá literární postava spíš podřimuje ve stínu H. P. Lovecrafta nebo Arthura Machena, a to navzdory tomu, že jde bezpochyby a předního autora světa mrazivé fikce. V Česku je jeho tvorba dostupná pouze ve formě povídek roztroušených po antologiích, slovenští čtenáři mají to štěstí, že u nich relativně nedávno vyšla povídková sbírka Pikestaffov prípad obsahující pět výborných kusů, u nás zatím nepublikovaných (nové, i když hrozně vypadající vydání mě stálo jen něco kolem 100 Sk:)). Podobně jako povídky jiného Angličana a vrstevníka, Montague R. Jamese, vyznačují se i ty Blackwoodovy mile staromódním viktoriánským nádechem. Zatímco James ale děsí ponejvíc skrze duchy překonávajíc věky a nebezpečné síly tajemných rituálů (tj. zdroje mrazení představuje jako vědomě konající a katastrofu způsobující entity), Blackwood podobného účinu dosahuje ještě o stupeň rafinovaněji: tím, že bez konkretizace, zato s poetickou přesvědčivostí "pouze" ukazuje existenci jiného "prostoru"; předvádí, že skutečnost se nevyčerpává v nám běžně dostupných rozměrech všedních dní. Hýří báječným nápady, nebojí se však ani "klasických" motivů a doslova o něm platí slova H. P. Lovecrafta dosvědčující jeho minuciózní přesnost, s kterou "zaznamenáva náznaky nadprizrodzena v obyčajných veciach a skúsenostiach". Povídky Muž, ktorý bol Miliganom nebo titulní Pikestaffov prípad lze nepochybně považovat za perly sofistikovaného hororu. Po mých mírných rozpacích s Blackwoodovy povídky zařazené do antologie Půlnoční povídky jsem si tak rád poopravil názor na tohoto autora. Nebo rovnou - mistra hrůzy.
Ten nejsilnější literární zážitek mi ale způsobil autor z úplně jiného světa - Gustave Flaubert. Paní Bovaryová, kniha tak klasická, že ji dnes čte už asi jen málokdo. A když na ní vystavěl jednu ze svých neuvěřitelně vtipných povídek Woody Allen, definitivně jsem pochopil, že už není zbytí. Flaubert je autorem realistické tradice - nastupující generace naturalistů v něm vidí svého předchůdce a učitele (Pechar). A ať už se v odhadu Flaubertových intencí francouzští naturalisté mýlí či nikoliv, nezpochybnitelný pro mě zůstává skvělý styl jeho prózy. I přes pro dnešního čtenáře možná trochu rozvláčné popisy má Flaubertova próza (díky silnému "pnutí") v podstatě strhujicí děj, v němž vnitřní, tragicky neklidný svět paní Bovaryové nejen zrcadlí ten autorův ("Paní Bovaryová jsem já", Flaubert), ale také ostře vystupuje jako výrazná figura na pozadí nudně měšťácké společnosti. Flaubertovi se podařilo vytvořit v paní Bovaryové postavu nejednoznačnou, komplikovanou, ale životnou a uvěřitelnou. Dokázal do ní vnést i s odstupem svého vypravěče intenzivní tragičnost bez náznaku "romantického" sentimentu a "soucitu". Napohled nezúčastněně, deskriptivně a ohromně přesvědčivě. Paní Bovaryová je pro mě jednou z mála knih, u nichž si znova čtu některé odstavce a (pošetile) dumám, jak je možné najít tak správně TA slova. Scéna, v níž se Léon zmocní paní Bovaryové za divoké jízdy městem, je až do svého konce téměř osudově démonická. V devadesátých letech natočil Paní Bovaryovou slavný Claude Chabrol (před ním např. také Jean Renoir aj.), letos film vydaly na DVD Levné knihy i s kratičkou, ale zasvěcenou předmluvou Aleny Prokopové. Už čeká v přehrávači a já čekám, jak si Chabrol poradil s tak nevšedním stylem a interpretací paní Emy. Uvidíme.

Z věd o jazyce XIII: co modelujeme čím?

Jako generativní gramatika není modelem jazykového chování, tak na druhé straně Markovův model není modelem gramatiky jazyka.

[Jan Průcha, Problémy teorie psycholingvistiky, 1970]

Nová sekce

Rozhodl jsem se přidat do sidebaru Tortugy Bay novou sekci: ARTeFACT for these days. V ní by se měly v nepravidelných, ale relativně krátkých intervalech střídat různé objekty/útvary ze světa všech možných druhů umění - básně, videa, písňové texty, fotografie, obrazy... Na rozdíl od klasických sekcí blogu bude ale obsah ARTeFACT for these days pomíjivý jako mandaly tibetských mnichů - jediným archivem vzpomínek zůstane nakonce jen seznam ARTeFACTů... Herakleitovské. Jako všechno.

Z věd o jazyce XII: status slova

Slovo je bytostně psychickou kategorií.

[Jerry A. Fodor, Psychosemantics: The Problem of Meaning in the Philosophy of Mind, 1987]

Letem světem

Tento post jsem rozepsal těsně po uveřejnění Cursus Finis Africae XVIII, a původně začínal slovy: "Filmů, které jsem v poslední době viděl, bylo bohužel daleko míň, než bych si přál. V kině jsem byl už před drahnou dobou a doma víc než jeden týdně nezvládnu. I to je někdy zázrak..." Od té doby se mnohé změnilo, a já musím s povděkem říct, že k lepšímu. Filmů jsem zhlédl dost a i s kinem jsem na tom už líp. Posuďte.

I když je hodně nových snímků, které bych rád viděl, neodpustil jsem si jeden návrat. Četa (Platoon) Olivera Stona je pro mě jedním z mála kusů, které se snesitelným patosem reflektují americkou zkušenost s válkou (v tomto případě ve Vietnamu) a svojí kvalitou značně převyšují většinu tzv. válečných filmů. Drama, které bylo životní nadějí (a nakonec asi i životní rolí) tehdy mladičkého Charlieho Sheena, není na rozdíl od neméně dobré Apocalypse Now F. F. Coppoly jungovským/filosofujícím ponorem zacíleným do nitra hlavních hrdinů, ale daleko více "ven" obráceným, civilnějším pohledem do plamenů vietnamského pekla. Zručně, odvážně a citlivě natočenou obžalobou a nahlas vyslovenou demýtizací hrdinství (byť občas trochu deklamativní), která v Sheenově postavě rozkrývá schizofrenii, již po sobě válka zanechává. Nevšední zážitek!

Trochu zklamáním pro mě byli poměrně dobře přijímaní Potomci lidí (Children of Men) Alfonsa Cuaróna (např. Harry Potter and the Prisoner of Azkaban). Sci-fi z neutěšené budoucnosti natočená podle předlohy známé detektivkářky P. D. Jamesové (ano, tvůrkyně inspektora Adama Dalglieshe!:)) mě zaujala jenom svou první polovinou. Přiznám se, že Clive Owen není zrovna ztělesněním MOJÍ představy dobrého herce, ale vzhledem k tomu, že o postavy samotné až tak nešlo (byť jakási psychologická linie naznačena byla), stačil na to alespoň svým vzhledem (lehce zanedbaný, prošedivělý a se strhanými rysy výborně zapadl do trochu trifidovské nálady snímku). První část, soustřeďující se na neokázalé, ale náladou a "kulisami" výstižné zachycení světa v téměr postapokalyptickém úpadku, vyvolaném záhadnou ztrátou schopnosti žen rodit děti, slibovala zajímavý zážitek. Druhá polovina však přinesla jenom průměrnou "skoroakční" podívanou, která kroužila bez zjevného nápadu tak dlouho, až dospěla k zešílení nezajímavému konci. Jeho potenciální otevřenost totiž už nepůsobila jako dobře promyšlený tah, ale jako nouzové východisko z bezradného bloudění.

S velkým očekáváním jsem si zato pouštěl nový film Sofie Coppolové, Marie Antoinette. Když jsem před nedávnem objevil jeho trailer, myslel jsem chvíli, že muselo dojít k nějaké chybě: ke scénám z očekávaného kostýmního dramatu vyhrávali The Strokes, New Order apod. Jak se později ukázalo, žádná chyba se nekonala - snímek jenom po svém lehce zapadl do režisérčiny předchozí tvorby, v níž zvuková složka vystavěná na kvalitní moderní hudbě hrála důležitou roli (nepřekonatelní Air v Smrti panen nebo zajímavý mix ve Ztraceno v překladu). Marie Antoinette je odvážný film. Vítek už se na svém blogu zmínil o jeho velmi rozporuplném přijetí (Cannes mě překvapilo!) a vystihl, v čem spočívá podivnost a netradičnost zpracování. Děj je téměř úplně vyvázán z historických souvislostí (jsou omezeny na nutné minimum) a s úžasnou lehkostí se soustředí jenom na titulní postavu. V náladových, až impresionismem dýchajících záběrech, bez verbalizované introspekce a dramatického psychologizování je zachycena pozvolná proměna v krátkém a tragickém životě mladé francouzské královny, která z historického hlediska zklamala snad ve všem. Schopnost evokování jakési tiché melancholie a vnitřního boje s životní prázdnotou prokázala Coppolová už v předchozí snímcích, zde s okouzlující Kirsten Dunst zariskovala a pokusila se tentýž aktuální pocit vyjádřit v dobových kulisách konce 18. století. Spojovníkem v čase a tématech i byly nejen krásné dlouhé záběry, ale právě i zmiňovaná hudba, která snímek skvěle "aktualizovala". Myslím, že určitým klouzáním po povrchu propojovala Coppolová neustále formu s obsahem a toto spojení nechala vyústit v lakonické poslední větě. Jedinečně a báječně.

Trochu thrillerově-hororového odlehčení jsem si chtěl dopřát u Ďáblova advokáta (Devil's Advocate) Taylora Hackforda (např. zajímavý Blood in, blood out). Velkým lákadlem byl především Al Pacino (který nakonec celý film držel nad hladinou pouhého průměru) a téma, od Keanu Reevse jsem moc nečekal (a ani se nedočkal). Snímek s dobrou hudbou mě zaujal především příjemně decentním, ale o to hrůznějším zobrazovaním zla (až na závěrečné scény, které jsou naopak čítankovým příkladem, jak via deklamativní proslovy celou tu uměřenost zničit) a famózním podáním skvělého Al Pacina. (Po shlédnutí jsem došel k závěru, že kdyby měl ďábel lidskou podobu, vypadal by jako Al Pacino, jenom za nocí by se občas měnil v Jacka Nicholsona:)). Poměrně chatrný scénář bohužel na konci nabyde takové kostrbatosti, že podivné pachuti z promarněné šance se nezbavíte ještě dlouho po závěrečných titulcích. Věčná škoda, nálada byla místy téměř kingovská.

Ne nepodobný dojem jsem nakonec měl i z druhého hororového thrilleru, natočeného tentokrát podle slavné komixové předlohy Alana Moora, Z pekla (From Hell). Zde byl kromě tématu samozřejmě lákadlem snad nejvytíženější herec současnosti (spolu s Leonardem di Capriem), Johnny Depp. Protože jsem Moora nečetl, moje očekávání se nesoustředilo na způsob adaptace, ale spíš na samotnou fabuli příběhu. A protože jsem čekal nějaké otevřené (ne?)vyústění, které by podpořilo tajemnost legendy o vrahu Whitechapelských prostitutek, byl jsem poněkud zklamán (ty zednáře a spol. zvládá snad opravdu jen ten Eco:)). Příjemně mě překvapily pokusy o formální ozvláštnění a až démonické vykreslení Jacka Rozparovače (notně podpořené výtvarně i hudebně), přesto všechno jsem se ale "nedostal" do příběhu a ve výsledku film vnímal spíš jako sled scén, nikoliv dramatické kontinuum děje. Deppovi role na absintu a opiu závislého detektiva sedla bez problémů, uměřeně nevyčníval z příběhu a stal se tak tajemnému Jackovi rovnoceným protihráčem. Marná sláva, Tim Burton to ale nebyl...

Můj návrat do kinosálových sedaček (netradičně multiplexových) zapříčinila nutnost - vidět další komixovou adaptaci, tentokrát Millerova 300 (u nás zřejmě s ohledem na apatické konzumenty distribuováno po polopatickým názvem 300: Bitva u Thermopyl), jinde než na několikametrovém plátně a s pořadně vyhuleným zvukem nemá cenu ani v nejmenším. Rozepisovat se o tomto zážitku není nijak zvlášť nutné: výtvarně a co se týče efektů opulentní až fantastické, scénáristicky a myšlenkově nulové (proboha, proč stopáž ku dvěma hodinám?!!!), herecky sympatické především ze strany Gerarda Butlera. Největším zážitkem (a jediným příjemným mrazivým překvapením) byla postava perského krále. (Doufám, že s pomocí efektů) zhruba 2,5 metru velký zlatý obr z hlasem dunivým jako hádské vodopády působil opravdu božsky. I přes toto zpestření jsem však po několikrát aplikované metodě "nastavovaná kaše" a finální scéně jak ze Statečného srdce s oddechem přivítal závěrečné titulky, jejichž kvalita kupodivu dala upomenout na ty slavné bondovské! Byla to ta z lepších částí filmu. Z tragiky toho bezesporu silného příběhu z historie "silou překypujícího národa" (Nietzsche) nebylo ve filmu zhola nic. A propos. Až tragikomická debata o proamerickém/probushovském vyznění "Třístovky" (nepopiratelně podpořená slaboduchými deklamovánkami ze sporých dialogů a monologů filmu) mě přivedla k malé úvaze: není to snad právě Al-Kajda, kdo v malém počtu a guerillovým způsobem vzdoruje dobře organizovanému přílivu amerických vojáků v Iráku?...

O svojí euforii nad fantastickým zmrtvýchvstáním Leonarda di Capria, za nímž stojí můj milovaný Martin Scorsese (Gangs of New York, The Aviator, The Departed), jsem mluvil snad s každým (odpusťte mi!:)). A i kvůli ní jsem s napětím očekával, jaký bude další di Capriův snímek - Krvavý diamant (Blood Diamond, režie Edward Zwick). Nu a zdá se, že Leonardo di Caprio naplňuje pověst nového Roberta de Nira i skrze účinkování ve filmech, o jejichž kvalitě je možné s úspěchem pochybovat. Upřímně, Blood Diamond mě příšerně zklamal. Syrovosti a umělecky ztvárněné autenticity při zachycení nepředstavitelného zoufalství a hrůz ze Sierry Leone (zkuste některé Šibíkovy série fotografií), ve kterou jsem tajně doufal, je ve filmu pomálu (ne že by tam nebyly - např. přestřelka mezi vládními vojáky a rebely a polodětskými milicemi R. U. F. je velmi dobře natočená), zato kombinace uhlazeně osvětové filantropie, romantiky a "national geographic" záběrů si divák s postupem času může užít čím dál víc. A čím dál tím hůř pro něj. Je téměř k vzteku, jak se tak silné téma mohlo v rukách tvůrců proměnit v klasický dobrodružný příběh s politickým pozadím, který ve výsledku mění to nejpodstatnější v pouhou kulisu filmových klišé, jež bohužel představují typickou polohu pohledu na bolestivá témata třetího světa. Při závěrečné scéně mi tedy nezbývalo než se modlit, aby tleskající zástupci bývalých kolonizátorů alespoň nepřichystali filmovému pars pro toto zmučené Afriky standing ovation. Bohužel se tak stalo...

S naprostou nejistotou a téměř nulovým očekáváním jsem si naopak pouštěl nejnovější bondovku Casino Royale. Patřím k těm, kteří mají z nějakého těžko vysvětlitelného (a obhájitelného:)) důvodu rádi ty úplně nejstarší Bondovy epizody (ještě se Seanem Connerym) a ty ostatní je téměř nezajímají. To přitom platilo i pro dnes už předposledního představitele Bonda, Pierce Brosnana. Ten sice zřejmě splňoval typové požadavky, myslím ale, že tak jen symbolizoval už jen těžko stravitelnou únavu z opakování. Příjemně mě proto překvapil trailer ke Casinu Royale, který sliboval daleko syrovější a temnější podívanou, než na kterou jsme byli zvyklí. Spory o obsazení Daniela Craiga do hlavní role mě pak jen utvrdily v tom, že by se zatuchlý svět Bondových dobrodružství mohl dočkat oživení. A v podstatě se tak stalo. I když je bondovka svým způsobem "žánr" s relativně pevnými konvencemi, domnívám se, že poslední Bond se pokusil prověřit jejich hranice. Především přibylo již avizované temnosti a i přes nezbytný nadhled a umírněný vtip se podařilo režisérovi Martinu Campbellovi a Danielu Craigovi (moc mile svým herectvím překvapil) rozkrýt v postavě agenta OO7 a jeho příběhu až jakýsi osudově-existenciální rozměr (pochopitelně v rámci možností daných látkou a stylovým zaměřením snímku). Craigův mírně ironický, ale zároveň podivně "zraněný" výraz ubírá Bondovi na jeho někdy až sebeparodicky blazeované aroganci a přetváří jeho postavu do zajímavější polohy lavírující mezi sebejistotou a pochybami. Přestože mi dělala při sledování problémy nevyváženost v tempu vypravování (ostrý začátek versus zdlouhavé scény v kasínu) a přes dojem z jisté násilnosti ve výstavbě struktury zápletky byl pro mě nový Bond příjemným filmovým překvapením!

Druhým kinozážitkem (podobně jako v případě 300 motivovaným především vizuálními přednostmi filmového plátna) je nová sci-fi Dannyho Boyla Sunshine. Film s výborným trailerem, lákavými obrazovými efekty, hudbou od Underworld a poměrně pozitivními recenzemi jsem si nechtěl nechat ujít. Mám rád science fiction, ale z filmového hlediska jsem v tomto směru téměř negramot. Viděl jsem sice Vesmírnou odyseu, jenže na výčet dalších obsahově závažnějších sci-fi snímků by mi hravě stačily prsty jedné ruky. A právě nesmělá srovnání Sunshine s Kubrickovým-Clarkovým sci-fi/losofickým esejem mě proto definitivně přiměla k výletu za město. Na jeho konci jsem byl bohuřel dost zklamaný. Film je opravdu vizuálně nádherný, Cillian Murphy má opravdu uhrančivě hezké oči a lehce si diváka získá, ale ani to nestačí na překousnutí k uzoufání zlého scénáře. Po nadějném začátku nesoucím se v duchu téměř meditativní atmosféry přichází sice logicky kolize posouvající děj, ty jsou ale s rostoucím časem nejen čím dál kostrbatější, ale především jejich ztvárnění posouvá film z roviny náladové úvahy (kterou chtěl možná původně být) do roviny laciného vyvražďováku, z níž už se až do konce přes několik hezkých scén nedostane. O jakémkoliv filosofickém obsahu nemůže být ani řeč, srovnání s Vesmírnou odyseou se v mých očích redukovalo na mluvící palubní počítač (na dobu takové precizní sémantické analýzy řeči si ale ještě počkáme;)), byť právě s touto aluzí se scénárista pokoušel místy docela hezky pracovat (někdy však také poněkud nelogicky!). Hezké Boylovy nápady (úžasně autenticky působily např. scény zevnitř skafandrů) se tak ztratily v hlušině nic neříkajího a čím dál "akčnějšího" příběhu o misi poslední naděje lidstva. Umírající slunce filmu nezachránilo ani víceméně antiheroické a spíš do nitra Murphyho postavy zacílené pojetí. Jestli za to promarnění šance mohly chybějící schopnosti nebo odvaha, to je otázkou....

Byť to sice chronologii mých filmových zážitků úplně neodpovídá, nechal jsem to nejzajímavější, trojici filmů Darrena Aronofského, stále ještě mladého (* 1969), mimořádně talentovaného režiséra zatím nepočetného, ale velmi ceněného díla, na úplný závěr. Myslím, že si zaslouží speciální pozornost.
O tvorbě Darrena Aronofském jsem slyšel donedávna všehovšudy jednou. To když se můj kolega a kamarád rozplýval nad "matematickým" snímkem Pí. Nedostatek času ale uklidil tento zážitek do dlouhodobé paměti a ten z ní vyplaval na světlo, když Vítek přišel zhruba před dvěma měsíci s dalším Aronofského snímkem, Fontánou. Pak zbývalo už jen pořídit Rekviem za sen...
Aronofsky natočil kromě dvou nedistribuovaných absolventských snímků již pouze tři výše zmíněné (jako scénárista a producent se však také podílel třeba na filmu Hlubina), a to v relativně krátkém časovém rozpětí. Jeho filmy mají možná právě proto hodně společného, zároveň v nich ale vnímám přeci jen určitý vývoj. Tím společným je zaměření na velmi obecná až filosofická témata a jejich mimořádně osobité a strhující režijní ztvárnění podpořené důrazem na formu a skvělou vizuální a zvukovou stránkou. Aronofsky se snaží mluvit především obrazem. Tím společným je však bohužel také jistá scénáristická schématičnost a deklamativnost, v případě Rekviemu za sen až plochost postav. Na Aronofského filmech je častokrát až příliš vidět, že jsou spíš nositeli určitých názorů a idejí než jen příběhy. Daleko více se podobají filmovým filosofickým esejům s poněkud čitelnou a jednoznačnou symbolikou. I přesto však stojí za vidění a v esteticko-emoční rovině představují ohromný zážitek!
Aronofského základním tématem je problém poznání, touhy po něm a nacházení limitů našich možností bytí ve světě, téma ne/překročitelnosti určité hranice a konfrontace jistých typů poznání s prostým vnímáním a plným bytím tady a teď. V Pí, velmi expresivním černobíle nasnímaném příběhu geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží jít ve stopách svého učitele a pokouší se nalézt konstantu vyjadřující jistý řád, uspořádanost světa, zachycuje Aronofsky se znalostí věci marný zápas o absolutní poznání (Boha Talmudu nebo matematicky vyjádřitelného řádu světa) ústící až do jakéhosi osvícení, do schopnosti splynutí s jedinečností okamžiku. Forma skvěle koresponduje s obsahovým sdělením, Aronofskému se navíc daří sugestivně vizualizovat vnitřní stav hlavního hrdiny příběhu. Není možné si nevšimnout, kolik pozornosti věnuje Aronofsky také zvukové a výtvarné stránce snímku (skvělá hudba Clinta Mansella v podání Kronos Quartet, všude se opakující spirály apod.). Podobné téma, ovšem podle mě v křehčí a intimnější podobě, se vrací v jeho zatím posledním filmu Fontáná (The Fountain). Ve třech zajímavě propojeným příbězích Aronofsky opět nastoluje mučivé téma touhy po určité absolutnosti (v poznání, ovládnutí chodu světa) a znova v konfrontaci se smířeným bytím hic et nunc. Boj o porozumění principu transcendence a nesmrtelnosti lidské bytosti v universu je zobrazen v nádherně propojených příbězích španělského konquistadora ze 16. století, současného vědce bojujícího svým výzkumem o život umírající manželky a poutníka Tomma ze 26. století na jeho cestě vesmírem do mlhoviny, která má být Xibalbou. Ve strhujícím finále této "sci-fi pro 21. století", pro režiséra tak příznačném, pak Aronofsky znovu přitakává "závěrům" Pí, podle mého je však celkový obraz filmu harmoničtější, a to pravděpodobně i díky nenápadným, ale příjemným výkonům Rachel Weiszové a Hugha Jackmana (ano, toho z X-menů!). O peripetiích a katastrofách provázejících natáčení a o rozporuplných ohlasech si můžete počíst např. na Wikipedii, pro mě ale zůstává Fontána nádherně jemnou, citlivou obrazovou básní.
Poslední film, který jsem od Aronofského viděl, je jeho asi nejslavnější snímek - Rekviem za sen (Requiem for a Dream). Myslím, že to, co o něm napsal Vítek, je výstižné: neuvěřitelně smutný, drásavý a tragický příběh o závislostech a zmařených snech. O tom, že cesta z kruhu drog se hledá těžko a že droga může být taky nablýskaná kabelová děvka. Strašlivý ve své beznaději. K formální dokonalosti mířící dílo, sice opět poněkud schematické co do obsahu a plošší scénáristicky, přesto úžasně sugestivně natočené. Skvělá herecká kreace Ellen Burstyn, úžásná gradace děje, famózní Mansellova hudba (proslavená Lux Aeterna; k poslechnutí zde) a krutý konec, který mi trochu připomněl hrůzu závěru Brazil. Sugestivní, děsivé, nádherné!!!

A to je vše.